Honem!!!

21. ledna 2010 v 19:39
HONEM HONE ŽÁDNÉ POVÍDKY TU NEJSOU!!!!

KAM POSÍLAT VAŠE POVÍDKY????
NA MŮJ E-MAIL!!!! ALCA.VYM321@SEZNAM.CZ!!!!


TADY JE NĚJAKÁ UKAZKA JAK BY TO MĚLO VYPADAT!!!!


"Justine, chováš se jako puberťák." Tentokrát to byla Alice, která mi domlouvala a škrábala nehty na dveře. Už to zkoušela Esmé... Potom Carlisle i Jasper, ale já nehodlal vyjít z pokoje. Ležel jsem na posteli se skříženými kotníky ve vzduchu a jen tak ze zvyku houpal nohama.
"Jako jediný v tomhle domě jsem puberťák, což by mohlo být vysvětlení toho, proč se tak chovám. Nemyslíš?" Odbyl jsem ji.
"Jasně. Takže tady hodláš být zavřený další čtyři dny?" Jo. Přesně tak. Z vedlejšího pokoje jsem slyšel tichý smích.
"Sklapni, Edwarde." Napomenul jsem ho, ale zasmál jsem se s ním. On se nijak nevyjadřoval k mému prostestu. Možná proto, že věděl, co se mi honí hlavou. Čtyři dny jsem tady jen tak ležel a odmítal jít do školy.
"Justine... Nemůžeš tady strávit věčnost!" Alice taky nevěděla co se mnou.
"Zatím to tak nevypadá, ale kdybych zpozoroval, že to opravdu nepůjde, dám ti vědět, Alice." Odpověděl jsem jí v klidu. Ona jen sykla a bez dalšího přemlouvání odešla. Ostatní to měli jednodušší - byli spárovaní a obecně se to vědělo, takže nikdo nic nezkoušel. Já byl sám. Přiznávám, že jsem si užíval zájem spolužaček, ale přece jenom - já si nehodlám hledat holku. Navíc jsem upírem teprve dva roky...
Byl jsem stanovat s rodiči a zabloudil jsem v lese. Rodiče se mě vydali hledat a napadl je medvěd. Oba zemřeli... Když jsem po tmě hledal mýtinu, na které jsme měli stan,spadl jsem ze srázu do rokle. Carlisle mě naštěstí našel a odnesl domů. Ale moje zranění byla tak rozsáhlá, že by mě nedokázal dát dohromady. Moje srdce sotva tlouklo a tak mě přeměnil.
Ze vzpomínek mě vyrušil Edward. Slyšel jsem ho vycházet z vedlejšího pokoje a z jeho pomalého tempa jsem vytušil, že jde za mnou. Úplně přesně jsem poznal, kdy se blížil k mým dveřím - jeho kroky byly volnější a váhavější. Tak jako byl Edward nejrychlejší, já měl z celé rodiny nejdokonalejší sluch.
"Pojď dál." Řekl jsem, když se chystal zaklepat.
"Justine... Vím jak ti je. Úplně přesně to vím. Než jsem poznal Bellu..."
"Já vím, Edwarde. Než jsi poznal Bellu, tak jsi to byl ty, kdo trávil většinu času sám a bloumal jako tělo bez duše..." Skočil jsem mu do řeči. Nevšímal jsem si jeho sarkastického úšklebku a zasyčení, které jsem si vysloužil frází "tělo bez duše". Na tohle téma jsem slyšel milion konfrontací mezi ním a Bellou. Edward se domníval, že upíři nemají duše. Mě osobně to bylo jedno, stejně jako Emmettovi. My dva jsme se bavili ať už s duší nebo bez duše.
"Mě o tohle prostě nejde. Mám spíš problém s... Instinkty. Jsem upírem krátce, ale nemám problém odolat lidské krvi... To co mi dělá problém jsou... Lidské instinkty. Ty holky ve škole... Víš, nikdy jsem nebyl nijak zvlášť oblíbený a holky o mě málokdy zavadily pohledem. Teď se to změnilo a já..." Přestože jsem nikdy o žádnou holku nestál, byl to příjemný pocit, sklízet jejich obdiv. A až příšliš rychle jsem si na to zvykl. Edward zakýval hlavou. Věděl, na co myslím... Když procházím školou a holky se za mnou otáčí... Užíval jsem si ten nový pocit, ale měl jsem strach, že pak ze mě bude někdo jiný. Sebestředný, egoistický upír, přesněji řečeno. A Edward to věděl.
"Chápu, ale s tím se musíš srovnat." Povzbudivě se na mě usmál.
"O to se taky snažím. Vy si myslíte, že trucuju. Vymlouvat vám to nebudu - částečně je to pravda - ale hlavně si snažím utřídit myšlenky a vybudovat si nějakou psychickou bariéru. Ty sis toho určitě všiml. Proto jsi mě nechával na pokoji, že?" Zeptal jsem se na rovinu.
"Máš mě přečteného a to ani neumíš číst myšlenky. Jsi vnímavý, Justine. Vsadím se, že i jako člověk jsi byl skvělý pozorovatel."
"Skvělý. Mohl bys přestat s tím povzbuzováním?" Zakřenil jsem se na něj a seskočil z postele. Hodlal jsem zajít za Emmettem a někam ho vytáhnout. Přiznávám, že už mě to v pokoji začalo nudit.
"Můžu se přidat?" Zeptal se Edward, když mi v hlavě vyčetl moje plány.
"Jasně." Odpověděl jsem mu a hned jsem se zarazil... Jestli půjde Edward, půjde i Bella...
"Tentokrát ne, Justine. Pojedeme jenom my tři. Jasper na takové výlety moc není a Rose už vůbec ne. Alice si díky našemu výletu naplánuje skvělý program a Bella v něm nejspíš bude hrát hlavní roli." Zasmál se. Nejspíš jsem věděl, co má na mysli. Alice, Bella a nákupy... Chudák Bella. Edward znovu kývl hlavou a pak se tiše zasmál.
Seběhl jsem dolů, kde se u televize rozvaloval Emmett.
"JO!" Ozvalo se, ale odjinud než bych to čekal. Zpoza rohu vyletěla Alice, vytáhla nic netušícího Emmetta na nohy a strkala nás tři ke dveřím.
"Hezky se bavte kluci." Popřála nám, než za námi zabouchla dveře.
"Esmé!" Slyšel jsem ji z druhého patra a musel se rozesmát. Emmett, chudák, nevěděl, která bije.
"Chtěl jsem se tě zeptat v obyváku, ale evidentně nebudeš proti... Vyrazíme si, co ty na to?" Šťouchl jsem ho do ramene a on o pár centimetrů couvl. Síla novorozeného mě pořád neopouštěla, ačkoliv charakteristické záchvaty nekontrolovatelné žízně se naopak vůbec nedostavily. Emmettovi zajiskřilo v očích a Edward už startoval svoje Volvo. Zaplul jsem na přední sedadlo a Emmett se naskládal dozadu - přece jenom tam měl víc místa. Vyjeli jsme do šerem pohlcených ulic Vancouveru a debatovali o cíli našeho výletu.
"Já bych zajel do Dark berry. Je to parádní bar..." Vychvaloval Emmett, ale já měl lepší nápad.
"Co takhle k Elie?" Myslel jsem na bar Dewy (angl. rosa) , kterému se ale neřeklo jinak než "U Elie".
"To není špatný nápad." Souhlasil Edward a šlápl na plyn. Bar byl na kraji města, dva bloky od naší školy. Chodil jsem tam rád... A často.
Za chvilku jsme dorazili na místo a já bez váhání vstoupil. Jakmile jsem spatřil dívku za barem, usmál jsem se a ona mi úsměv oplatila. Vykročil jsem ke stolku, když mě Emmett chytil za tričko, aby mě zbrzdil
"Hele, já tu holku znám..." Naklonil se mi přes rameno.
"Jo. Určitě ji znám."
"To je Elie, Emmette. Chodí k nám na školu. Ten bar je jejího bráchy." Osvětlil jsem mu situaci a chtěl se jít konečně posadit, ale zase mě tahal za tričko.
"Není to Eleanor Ghin Clainová?" Někdy vážně žasnu nad jeho postřehem. A to je upír! Zakoulel jsem očima a Edward se dal do smíchu.
"Ano, je to Eleanor Ghin Clainová." Vyškubl jsem mu tričko z rukou a šel se posadit ke stolku naproti baru.
"Ta Eleanor Ghin Clainová?" Ptal se s úžasem, když si sedal vedle mě. Nechápal jsem jeho reakci, ale Edward zřejmě ano, protože se přestal smát a taky si ji začal prohlížet. Nechápal jsem, proč ji tak zaujatě pozorujou... Stála za barem, leštila skleničky, rovnala lahve...
"Co na ni tak zíráte?" Zasyčel jsem na ně.
"Víš..." Začal Emmett.
"Říká se, že..." Odmlčel se a koukl na Edwarda.
"Klidně to řekni." Edward se nejspíš dobře bavil tím, co chtěl Emmett říct.
"Říká se, že pokukuje po..." Zase se zarazil a Edward se rozchechtal.
"Po kom?" Čekal jsem co z něho vypadne.
"Po... Belle." Zíral jsem na svého bratra jako idiot a Edward se div nesvíjel pod stolem. Přišlo mi, jakoby si ti dva na chvíli prohodili role. Emmett se totiž tentokrát tvářil naprosto vážně. Změřil si Edwarda pohledem a pak pokračoval.
"A Edward to vůbec nekomentuje. Nic to s ním nedělá, on spíš tvrdí, že je to blbost. Teda to, že by někdy Bellu sbalila samozřejmě je bbost, ale on odmítá i jakoukoliv zmínku o tom, že se jí Bella líbí a že po ní pořád pokukuje." Edward se mezitím uklidnil natolik, aby byl schopný normálně promluvit.
"Nemyslíš, že kdyby myslela na Bellu a pokukovala po ní, tak bych si toho všiml?" Edward byl ohledně téhle záležitosti v klidu. A já taky. Měl pravdu. Jediná Bella před ním dokáže skrýt svoje myšlenky. A Elie on normálně slyšel, pokud vím.
"Kdy se z tebe stala drbna, brácho?" Zasmál jsem se a šťouchl Emmette do ramene.
"Nevím... Asi to fakt přeháním." Smál se Emmett sám sobě.
Emmett si za chvíli vyhlídl pár holek a začal se bavit "po svém". On tomu říká nevinný flirt. Dokážu si živě představit, co by mu na tu jeho nevinnost řekla Rose. Touhle myšlenkou se mi opět podařilo Edwarda rozesmát. Emmett měl flirt, Rose zrcadlo, Alice nákupy, Carlisle nemocnici, Esmé rodinu, Edward klavír, Bella věčnost s Edwardem a Jasper svého anděla - Alici. A já… Měl tajemství... Skrytá i před Edwardem...
I když mě Edward chápal z celé rodiny asi nejvíc, nerad jsem s ním rozmlouval a řešil svoje problémy. Já byl kdysi tichý, nenápadný kluk, který jenom hledá někoho, kdo by pochopil... Hledal jsem někoho blízkého, komu bych mohl říct všechno. Edward to přes to všechno nebyl... Mě bylo teoreticky osmnáct a jemu stodevět. Ať chci nebo ne, s tím rozdílem prostě nic neudělám. Já a Bella jsme ještě žili ve své době. Jenomže Bella nepotřebovala najít svoji spřízněnou duši, protože ji měla - Edward. Takže jsem zase zůstal sám. No co... Po osmnácti letech jsem si na samotu zvyknul. Jenomže s upířím životem se pojem samota od základů změnil.
Edward na mě nejspíš mluvil, ale já měl v hlavě úplně vygumováno.
"Rád bych věděl, co přede mnou skrýváš... Nikdy se mi nestalo, že by mi někdo něco tajil tak dlouho - Bellu samozřejmě nepočítám. Máš tajemství, že? Bráško..." Když o tom začal mluvit, málem jsem se v myšlenkách prozradil, ale včas jsem se zarazil.
"Ha! Dobrej pokus Edwarde..." Jestli se to někdy dozví, nebude to tady a rozhodně ne teď.

Willow:
Stály jsme s Ailise na chodníku, před naším bývalým domovem a nevadilo nám, že prší. Loučily jsme se s místem, kde jsme strávily kus svého života... Sedla jsem si na svůj kufr a v duchu procházela všechny chodby a pokoje toho starého domu.
"Fajn. Ještě chvíli tu budu takhle stát a rozbrečím se, takže jdeme." Chytla mě za zápěstí, do druhé ruky popadla můj kufr a běžely jsme k autobusu, který na nás čekal. Byly jsme poslední. V autobuse bylo hlučno... Všechny děti nadšeně pokřikovaly a těšily se na nový domov. Naposled jsem se podívala z okna přes dešťovou clonu a definitivně se rozloučila s tímto místem i vzpomínkami, které tady nechávám. Vancouver nebyl daleko, ale stejně... Nová škola, noví spolužáci... Kdybych alespoň měla někoho, kdo by mi s tím pomohl. Ailise byla moje kamarádka, ale nebyla to taková ta duše, která by mě vyslechla a vcítila se do mě. Byla to holka do nepohody. Vždycky veselá, vtipná a patřičně drzá, abych pravdu řekla. Sama o sobě tvrdila, že je povrchní. Dobře si to uvědomovala a já ji i přes to měla ráda, ale... Potřebovala jsem někoho jiného... Spřízněnou duši... Někoho, komu bych mohla prozradit svá tajemství...
Vytáhla jsem z peněženky fotky, které mi občas přišly poštou. Na těch starších byli mí rodiče. Ty jsem si pamatovala až moc dobře... I ten den, kdy jsem na ně čekala u babičky... Jeli si pro mě a plánovali poslední letní víkend... Konec prázdnin - konec šťastného života. Už jsem se přes to částečně přenesla. Pořád mi chyběli, to ano, ale zvládala jsem to. Měla jsem i pár fotografií jedné dívky, kterou jsem neznala. Podle dopisů, které jsem od babičky do nedávna dostávala jsem pochopila, že je to nejspíš moje sestřenice nebo něco takového... Byla hezká. Milý úsměv, krátce střižené blond vlasy a bledě modré oči. Její fotky jsem si prohlížela nejradši... Nevím proč... Když jsem neměla komu se svěřit, vyprávěla jsem svoje myšlenky té fotce...
Ailise byla moje jediná kamarádka. Vždycky jsem byla... Jiná... V děcáku si mě nikdo kromě Ailise nevšímal, zato ve škole jsem na sebe neustále něčím poutala pozornost. Vážně jsem byla jiná - v děcáku to věděli a nechtěli s tím nic mít, spolužáky to fascinovalo... Mě teda ne. Právě tahle moje odchylka byla mým tajemstvím, které znala jenom ta fotka... Moje skryté tajemství...




NEMUSÍ TO BÝT TAK DLOHÉ!!!
STAČÍ KRÁTKÝ PŘÍBĚH!! xD
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


__flashReplacement__